Brutální nostalgie věnovaná H. Ch. Andersenovi.
Představení o dvou částech, v němž postupně v obou sálech divadla ožijí předměty a stíny našich tužeb.

Hudba: Petr Nikl, Kristýna Lhotáková a Ladislav Soukup.

Němý orloj – Baladická groteska pro jednoho hráče a neomezené množství drobných věcí.
„Vy byste chtěl, aby vaše loutky oživly a aby se z nich stali živí herci a vy abyste byl jejich ředitel?’ řekl inženýr. Uložil tedy všechny loutky do bedýnky, dal mi ji na záda a nechal mě proletět spirálou. Na všechny loutky sestoupil duch a vyskákaly z bedýnky. Byli z nich vážení umělci, aspoň to tvrdili, a já byl jejich ředitel. Ocitl jsem se mezi nějakým novým lidským druhem a přál jsem si, aby všichni byli zase v bedýnce.Všem jsem jim pověděl, že nejsou nic víc než loutky a nato mě zabili.“ (H. Ch. Andersen: Loutkář)
Pianino – Komorní opera. Tápání temnou mapou vzpomínek, které zůstaly už jen stínem.
„Byl to Štědrý večer. Večer, který já s myslí dítěte vidím v slavnostním světle, kdy musím vidět vánoční stromek, radovat se z radosti dětí a vidět, jak se starší lidé stávají dětmi. ‚Dítě‛, pravila s úsměvem, ‚teď si musíme udělat nový Štědrý večer, teď dám pro dítě rozsvítit stromeček.’ V poslední den roku stál u Jenny Lindové stromeček jenom pro mne. Bylo to jako při dětské hře ‚přijde návštěva‘. Já jsem byl dítě, pro něž ho rozsvítili a dostal jsem z něj všechny dárky.“ (H. Ch. Andersen: Pohádka mého života)