Bill Wyman opustil mateřskou kapelu sice „až“ v roce 1993, na sólovou kariéru si ovšem zadělával už o dvacet let dřív, to když v roce 1974 jako první z klasické sestavy Stones vydal sólové album Monkey Grip, o dva roky později následované titulem Stone Alone (tentýž název nesly i Wymanovy paměti z roku 1990, č. 1992) a v roce 1982 bezejmenným albem Bill Wyman.
Po odchodu z Rolling Stones si nějakou dobu Wyman užíval klidu, teprve v roce 1997 zformoval novou kapelu The Rhythm Kings, jejímiž oporami byly další zkušené hvězdy hudebního nebe, kytaristé Albert Lee a Peter Framton či někdejší klávesista skupiny Procol Harum Gary Brooker. V sestavách pozdějších let, ať už na koncertech či při studiovém nahrávání, se mihli např. i varhaník a zpěvák Georgie Fame či kytarista Mark Knopfler.
S The Rhythm Kings natočil Bill Wyman již čtyři alba, to poslední Just For A Thrill vyšlo letos na jaře. Spojuje je mnohé: šikovně namíchaná směs verzí klasických písní z oblasti blues, rhythm’n’blues, soulu a starého rock’n’rollu, spolu s původními novými skladbami ve stejném duchu. Zcela prvoplánovým cílem Billa Wymana i všech jeho kumpánů je evidentně snaha bavit sebe i publikum tím, co umějí nejlépe, bez zbytečných uměleckých ambicí. Každý koncert je vlastně rockerským večírkem se vším všudy – s odvazovými tanečky i ploužáky. Vlastně taneční zábavou v podání velkých hvězd, stále zářících na hudebním nebi.
Do Prahy přijíždí Bill Wyman & The Rhythm Kings, kapela s názvem jak ze starých šelakových desek z padesátých let, ve skutečně silné sestavě. Spolu se stálým kytaristou, pražskému publiku již důvěrně známým Albertem Leem, obsadí pódium mj. i dva dlouholetí spoluhráči Erika Claptona, kytarista Andy Fairweather Low a klávesista Chris Stainton, vynikající černá zpěvačka Beverley Skeete, nebude chybět pochopitelně ani dechová sekce. Prostě mejdan, jak má být.
Rhythm Kings:
Eddie Floyd (zpěv)
Frontmanovi příležitostného setkání starých pardálů pod taktovkou Billa Wymana je sice letos sedmdesát, rozpálit to ale umí jako zamlada. Eddie Floyd patří mezi absolutně nejvýznamnější zpěváky a skladatele soulu šedesátých let, jeho nahrávky jsou přímo ztělesněním soundu memphiského stylotvorného labelu Stax. Po zkušenostech s detroitskou rhythm’n’bluesovou kapelou The Falcons, v níž se poprvé setkal s dalším velevýznamným soulmanem Wilsonem Pickettem (s nímž se jeho cesty protínaly průběžně i po další desetiletí), přesídlil do Memphisu, kde se upsal firmě Stax nejprve jako autor a producent. V těchto oborech vytvořil nerozlučnou dvojici s kytaristou Stevem Cropperem. V roce 1966 nejprve dvojice zaznamenala žebříčkový úspěch s písní 634-5789, nazpívanou Wilsonem Pickettem. O pár měsíců později dosáhl Eddie Floyd první příčky R&B hitparády svou nejslavnější písní Knock On Wood už jako autor i interpret v jedné osobě. Následující čtyři roky patří v kariéře Eddieho Floyda k nejúspěšnějším. Pro Stax Floyd nahrával až do roku 1975, v následujících letech se pokoušel přizpůsobit svůj styl zpěvu stávající disco módě. Skutečný comeback zaznamenal až v roce 1988, kdy krátkodeché výstřelky začala nahrazovat u amerického publika obnovená úcta k tradici. Album Flashback jej vrátilo na scénu natolik, že byl pozván o rok později jako muzikantský host při inauguraci amerického prezidenta Bushe seniora. V téže době se stal také frontmanem obnovených Blues Brothers (jejichž klasickou sestavu ostatně tvoří vesměs hráči ze zlaté éry labelu Stax pod vedením Stevea Croppera). Z tohoto titulu nemohl být nepřizván v roce 1998 k natáčení kultovního snímku Blues Brothers 2000 a filmové zpracování písně 634-5789 v podání Eddieho Floyda, Wilsona Picketta a mladičkého kytaristy Jonnyho Langa je prostě nezapomenutelné.
Albert Lee (kytara, zpěv)
Dvaašedesátiletý, z několikerého koncertování s vlastními Hogan’s Heroes pražskému publiku dobře známý kytarista Albert Lee je nepohybně nejznámější personou celé skvadry kolem Billa Wymana. Ač Brit, je jedním z těch, kteří dokázali pokořit Američany jejich vlastními zbraněmi – na poli hudebních „národních pokladů“ country a rockabilly. Lee je už po léta vyhlašován v nejrůznějších anketách nejlepším světovým country kytaristou, je několikanásobným držitelem Grammy a dalších prestižních ocenění, má za sebou ovšem také např. podstatnou spolupráci s Erikem Claptonem.
Andy Fairweather-Low (kytara, zpěv)
Začínal už v polovině šedesátých let, kupodivu jako sólový zpěvák, v čele vlastní kapely Amen Corner, se kterou zaznamenal dokonce několik britských žebříčkových hitů a pro svou pohlednou tvář byl prý velkým idolem fanynek. Od roku 1974 vydává už jako kytarista a zpěvák průběžně jednak sólová alba, jednak „přihrává“ řadě slavnějších kolegů. Hrál ve slavném berlínském nastudování Watersovy Zdi v roce 1990, jeho jméno najdeme na albech George Harrisona, Davida Crosbyho, Joea Satrianiho, The Who či Johna Mayalla. Od památného vystoupení v rámci pořadu MTV Unplugged jsou ovšem jeho cesty neodmyslitelně spojeny především s Erikem Claptonem, s nímž od té doby spolupracoval na všech albech i koncertních turné.
Terry Taylor (kytara, zpěv)
Terry Taylor je nejen multiinstrumentalista, ovládající stejně dobře kytaru jako bicí či klávesy, ale také producent, zvukový inženýr, fotograf a designér. Spolupracoval s širokým žánrovým spektrem umělců od Josého Feliciana přes Buddyho Guye až po The Temptations. S Billem Wymanem hraje už od slavného alba Stone Alone.
Beverley Skeete (zpěv)
Jako vokalistka patří Beverley Skeete k nejčastěji využívaným profesionálkám v Británii bez ohledu na žánr. Svůj velký hlas dokáže dokonale přizpůsobit jak hudbě vycházející z kořenů, tak moderním tanečním trendům. Její portfolio tvoří spolupráce s řadou skupin a sólistů z absolutní špičky rocku i popu, mj. Boyem Georgem, Texas, Eltonem Johnem, M People, Jamiroquai, Tomem Jonesem, Tinou Turner, Pulp či Chemical Brothers.
Chris Stainton (piano, varhany)
Klávesista Chris Stainton patří k veteránům svého nástroje v žánrech rocku, soulu a blues. Už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl význačným sidemanem Joea Cockera, se kterým nahrál tři jeho zásadní alba With A Little Help From My Friends, Joe Cocker! a Mad Dogs And Englishmen. Hrál na soundtracku filmové verze rockové opery Tommy skupiny The Who, jako studiový hráč stál mj. po boku tak rozdílných umělců jako je B.B. King a Bryan Ferry. V posledních letech proslul zejména jako stálý spolupracovník Erika Claptona, se kterým natočil sedm alb včetně posledního Back Home.
Graham Broad (bicí)
Už od poloviny sedmdesátých let patří Graham Broad k často využívaným studiovým i koncertním profesionálům. Výčet jeho „principálů“ obsahuje např. Alexise Kornera, Mikea Oldfielda, Rogera Waterse, zvláštní zálibu v jeho rytmech mají ovšem i zpěvačky, např. Tina Turner, Shirley Bassey či Bonnie Tyler.
Nick Payn (saxofon, flétna, harmonika)
Frank Mead (saxofon, harmonika)
Ačkoliv je výčet těch, se kterými sehraní dechaři koncertovali či nahrávali, daleko bohatší, v souvislosti s hudbou, kterou lze od koncertu Billa Wymana očekávat, je nejpodstatnější jejich pravidelné angažmá v doprovodné kapele kytaristy a zpěváka Garyho Moorea v jeho „bluesové reinkarnaci“.
Special Guest: The Matadors Memory
V rámci 36. Prague Intl. Bluenight se ovšem také představí i česká legenda, obnovená formace 60. let – Matadors. Pod novým názvem the Matadors Memory se skrývají legendy české hudby 20. století – Viktor Sodoma, Radim Hladík, Jan F. Obermayer a Tony Black.
Formace Matadors vznikla 1965 pod názvem Fontána, ale její kořeny sahají o rok zpátky, kdy do souboru českých a německých studentů Pra-Be („Praha – Berlín“) vstoupili varhaník a tenorsaxofonista Jan „Farmer“ Obermayer a basový kytarista Otto Bezloja, pozdější umělecký vedoucí souboru. Poznali se ve skupině Komety, z níž si přivedli také kytaristu Radima Hladíka a zpěváka Vladimíra Mišíka. Když bubeníka Wilfrieda Jelinka nahradil Tony Black ze skupiny Hell’s Devils, německý podíl se omezil na Jelinkovu manažerskou činnost. Jelinek zajistil Fontáně angažmá v NDR a tamní firma Demusa pověřila skupinu, aby testovala její zvukovou aparaturu Regent včetně varhan Matador; zařídila jí též 1966 soutěžní vystoupení v belgickém Gentu. Když se Matadors na jaře 1966 trvale vrátili do Prahy a stali se vedle Olympiku druhou „stájovou“ skupinou klubu Olympik, udivovali sehraností a relativně nadstandardním technickým vybavením. V sestavě s dvěma zpěváky, rhythm’n’bluesovým Mišíkem a rockově kantilénovým Karlem Kahovcem, který byl zároveň doprovodným kytaristou, připravili klubový program Beatová maturita a uváděli v něm repertoár britských skupin Pretty Things, Kinks, Spencer Davis Group, Yardbirds, Who, ale i Searchers a komerčních Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich. O původní tvorbu se pokusili Mišík a Bezloja (Mišíkův Malej zvon, co mám a Bezlojovo Snad jednou ti dám utvořily debutový singl v roce 1966), po nich i Kahovec (Sing A Song Of Sixpence), Obermayer (Hate Everything Except Of Hatter) a Hladík (Get Down From The Tree). Autorství anglických textů si předávali Jan Obermayer a Miroslav Šulc, česká slova psali Pavel Vrba, Vladimír Mišík a Michael Prostějovský, ale kosmopolitní, o mezinárodním uznání usilující Matadors jim nevěnovali hlubší pozornost.
Koncem roku 1966 došlo k významné změně, když Mišík nastoupil vojenskou službu a skupiny Matadors a Flamengo si navzájem přepustily zpěváky – Viktora Sodomu za Karla Kahovce. Se Sodomovým příchodem a povýšením Hladíka na kultovního kytaristu se výrazně změnil sound skupiny, který se z evropských břehů (Small Faces, Them) stále více přeléval k americkém soulu (Percy Sledge, Four Tops). Matadors jako jedna z mála českých kapel měli možnost konfrontovat své kvality se zahraniční konkurencí, ať již na angažmá ve Švýcarsku, na koncertech v NSR, při televizním natáčení v Belgii, nebo na domácím půdě na společném turné se švýcarskou skupinou Les Sauterelles. Své zkušenosti zužitkovali na jaře 1968 v Praze na koncertu Top Show, kde došlo k vyhlášení výsledků ankety Beatové osobnosti. Hlasovali odborníci i fanoušci a obě komunity se shodly, že Matadors jsou nejlepší česká skupina; stejného vítěze měl i jarní, v pořadí třetí Beat Cup.
V chaotickém období v říjnu 1968 část souboru přijala nabídku na zahraniční angažmá od korepetitora mnichovského nastudování muzikálu Hair Hanuše Berky. Hladík, Obermayer a Sodoma odmítli a byli nahrazeni hráči méně zvučných jmen (Petr Netopil a Michail Vračko – kytara, Jiří Matoušek – klávesy, Miloš „Reddy“ Vokurka – zpěv). Když se koncem roku 1969 muzikál rozšířil do dalších německých měst, i tato sestava se rozešla. Neúplní Matadors se znovu setkali v lednu 1991 na koncertu Comeback v pražské Lucerně. Douškou za historií skupiny byla 28. 12. 2001 smrt Bezloji v Mnichově, kde od 1981 působil jako diskžokej a provozovatel diskotéky. Obermayer, který rovněž žije trvale v zahraničí, uctil jeho památku vydáním vzpomínkového singlu.
Dne 29. září tohoto roku se v rámci koncertu Billa Wymana a Prague International Bluenight 36 představí pod názvem the Matadors Memory osobnosti, které se nejvíce zasloužily o věhlas a tvář skupiny Matadors. Viktor Sodoma, Radim Hladík, Jan F. Obermayer a Tony Black vzpomenou na dobu, kdy Matadors byla nejlepší česká skupina.
