Život v dětském domově objevuje Miroslav Janek prostřednictvím hry. Děti přibírá jako partnery do natáčení, učí je zacházet s kamerou a nechává je, aby samy filmovaly prostředí, ve kterém žijí. Režisér je provádí různými komnatami kinematografie, a tak se děti neomezují jen na prosté zachycení skutečnosti, ale společně animují, natáčejí scénky, které si sami vymysleli, experimentují s filmovým materiálem a zároveň podávají zprávu o svém životě. Kamera v dětských rukou tak boří zeď mezi dvěma světy, je hračkou, ale i nástrojem, který umožňuje svěřit se s tajemstvím, vypořádat se s bezmocí nebo náhlým smutkem.
„Čau mami, čau Kubo, jsem v lese, telefon 021905. Cestou jsem viděl lesní muže, bezdomovce, divoženky, opilce, čarodejnice nám dávala hady. Ty hady jsme snědli. Potom jsem letěl domů, kde je počátek. Veliká zvířata se trápila u stolu. Najednou koukám, u dveří stála sociální paní a Uhu k hvězdám letělo a strašidelně zahřmělo. Pak jsem se rozpustil dočista, jak cukr ve vodě. Docela to bylo aj efektné. Tak na to vzpomínám, o bouračce ani nemluvím.“