Osmapadesátiletý britský rockový písničkář, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista Peter Hammill je živoucím důkazem toho, že dědictví progresivních kapel z první půlky 70. let nemusí být tak jalové, jak by se apologetům nejnovějších trendů mohlo zdát. Hammillova tvorba je poctivá a riskující.

Jeho tvorbu najdeme na samostatných albech Petera Hammilla nebo na nahrávkách s jeho původní skupinou Van der Graaf Generator. Ta vznikla koncem 60. let a společně třeba s Genesis a King Crimson bývala řazena do art-rocku. Hudba VDGG byla dramatická, recenzenti mluvívali o „manickém malströmu“ – lví podíl na tom měly Hammillovy kompozice i jeho zpěv. Ve spíše temných textech se střídala introspekce a velká témata. „Jedním z důvodů byl mohutný zvuk kapely, který si ta velká slova vyžadoval,“ vzpomíná Hammill na VDGG. „Zároveň mi bylo devatenáct dvacet, vše jsem viděl buď černě, anebo bíle. Dnes už vím, že svět nezměním a barevná škála je pestřejší. Tehdy jsem měl pocit, že velká témata jsou mimo mě, teď cítím, že jsou především uvnitř mě. Dřív pro mě téma bylo něco jako velké filmy promítané na plátno, teď téma vnímám, jako kdybych dělal malé fotografie.“

Vrcholem snažení VDGG bylo album Pawn Hearts z roku 1975. O tři roky později se kapela rozešla. Hammill – v té době měl kontě už sedm sólových alb! – začal se strojovou pravidelností vydávat desku za deskou. Nebezpečí opakování se bránil střídáním nálad. To samé platí pro koncerty: poprvé v Praze vystoupil sám s kytarou a klavírem, podruhé s kapelou, nyní ho bude doprovázet houslista Stuart Gordon. „Ano, mám-li z něčeho hrůzu, tak je to opakování. Každou další desku beru jako výzvu, říká Hammill. „Zároveň se alby prolíná jednotící linka – můj pohled na hudbu. Bez ohledu na momentální obsazení by muzikantova citlivost měla zůstávat nedotčená.“

Hammill v sobě nezapře básníka. Používá bohatý, metaforický jazyk. Vydal i dvě knihy básní, textů a povídek. „Každý z textů by měl vyprávět určitý příběh,“ říká k obsahu svého zatím posledního, v pořadí celkem čtyřicátého alba This. „Každá písnička by vlastně měla být jako určitý soundtrack a mít i vizuální kvalitu,“ vysvětluje hudebník, jenž má s filmem praktické zkušenosti – kromě spolupráce s televizí napsal i hudbu k jednomu celovečernímu snímku. „Byla to taková docela temná záležitost, takže mi to sedlo,“ přiznává Peter Hammill. Jeho vliv přiznávají třeba Johnny Rotten, dříve zpěvák Sex Pistols, či Nick Cave.

Rock jako umění