Slavné představení Věry Říčařové a Františka Vítka, tentokrát v nové verzi, která vznikla jako oslava znovuzrození Archy.

Slovo Piškanderdulá nalezli jednoho dne napsané dětskou rukou na zdi nedaleko domu, ve kterém žijí. Nápis neměl zřejmě žádný význam, ale odrážel jeden ze základních principů jejich představení: inspiraci dětskou hrou. Dalším zdrojem inspirace jim byla staletá tradice loutkového divadla.František Vítek vyřezal ze dřeva řadu loutek představujících tanečnice, artisty, rytíře, koně, smrtky a kašpary. Loutky jsou neoblečené, jejich mechanismus je odkrytý. Věra Říčařová s nimi mistrně hraje. Jednou vycizeluje gesto do nejjemnějšího detailu, jindy nechá loutku krutě spadnout, aby dřevo zaznělo jako hudební nástroj. Piškanderdulá je výpravou za odhalením podstaty loutkářského umění. K jednotlivým scénám zní staré hrací stroje a gramofony na kliku. Jen někde pod vrstvou skřípění a šumu rozeznáváme původní melodii, která nám v tu chvíli připadá krásnější než hudba z nejlepšího CD přehrávače. Ačkoliv představení Piškanderdulá se pro významné evropské divadelní festivaly stalo synonymem moderního českého loutkářství, Věra Říčařová a František Vítek své představení hrají jen velmi zřídka, proto se každé jejich vystoupení stává skutečně unikátní záležitostí.

“Naše představení není divadlem v pravém smyslu toho slova, ale setkáním nejrůznějších druhů loutek a mechanismů úmyslně promíchaných z nejrůznějších období historie a naservírovaných na kejklířův stůl.”

Věra Říčařová a František Vítek