Osm generací má loutkářský rod Kopeckých. Zatím nejmladším "od řemesla" je herec Rostislav Novák. O jeho rodině, o tom, jak je těžké být potomkem potomků slavných rodičů, o tradicích i obecně o hereckém údělu vypovídá sólové představení 8 - Polib prdel kosům, kterou s mladým hercem nastudovalo režijní duo Skutr (Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka). Inscenace, která kombinuje tanec, mluvené slovo, akrobacii a loutkové divadlo, se poprvé hrála v Divadle Archa ve středu.

* Prý se vám do představení moc nechtělo. Jak vás režiséři Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka přesvědčili?

Měl jsem z toho strach a mám ho pořád. Zaprvé, zda se to podaří přenést na jeviště, a zadruhé, zda moje osobní zážitky a rodinné vzpomínky, ať již smutné či veselé, vůbec budou někoho zajímat. Když jsme se o tom s klukama bavili, mockrát došlo k názorovým střetům, ale nakonec jsme se sjednotili na tématu, které mě přesvědčilo: a to je faustovský motiv přenášený z generace na generaci. Základním východiskem Fausta je rozhodnutí: dát se stranou nebeskou, nebo pekelnou? My se ptáme, zda v takové pozici je i potomek osmé generace Kopeckých, zda poslechne anděla a vydá se cestou rodinné tradice, nebo podlehne ďáblovi. To je třeba účinkování v seriálu, reklamách, v běhání z divadla do divadla - zkrátka stres zrychlené doby, všechno, kvůli čemu člověk zanedbává právě to nejdůležitější a základní: rodinu. Důležitá byla i otázka, jestli vůbec vlastně pořádně pokračuje loutkářská tradice Kopeckých.

* V představení hrajete starými loutkami, které vodil váš dědeček. Jaké to je, držet v ruce takovou rodinnou svátost?

Normálně bych se k nim ani nedostal, máme je půjčené z muzea v Chrudimi. Musel jsem se to naučit neprožívat, protože prožívat má divák. Kdyby mě ovládly emoce, tak se situace může zhroutit jako domeček z karet. Ale je tam jedno místo, kterého se hodně bojím - scéna, v níž čtu dědečkův dopis. Děda mi ho napsal tři roky předtím, než umřel, tou dobou jsem byl v angažmá v Chebu. Máma mi dopis dala až minulý rok k Vánocům, založila ho do knížky, v níž byly výstřižky o mých rolích. Děda píše, jak si mě váží a k čemu se v životě dopracoval. Nikdy mi tyhle věci neřekl a je to pro mě opravdu silné.

* Přemýšlel jste o reakcích rodiny? Zacházíte přece s věcmi, které jsou i jejich citovým majetkem.

Vůbec netuším, jak to přijmou. Třeba moji příbuzní, kteří jezdí s cirkusem, se byli podívat na našich předchozích představeních, a přestože říkali, že je to pěkné, vím, že to není jejich šálek kávy. Bojím se, že třeba řeknou, že jsem probral rodinné materiály, jako staré filmy, fotografie, audiozáznamy, a poskládal je vedle sebe či že nebudou souhlasit s viděním určitých situací.

* Je to dar, či břímě, být potomkem Kopeckých?

Je to velký závazek. Dlouho jsem se rodinné tradici vzpíral, chtěl jsem být sportovec a závodit na olympiádě v Barceloně. Pochopitelně se obávám, aby lidé neřekli, že se o něco opírám a ani na to sám nemám. Tyhle pocity začaly už na přijímačkách na DAMU, kde mě zkoušeli lidé, které jsem v dětství potkával u rodičů nebo u dědy v divadle. Předvedl jsem jim Fausta a oni řekli, hm, takhle to hrál děda, nepředvedl bys nám to jinak? Cítil jsem se strašně trapně.