Recenze Jiřího Adámka na představení 8-polib prdel kosům:

Faust s diářem v ruce
Jiří Adámek

Divadlo Archa, jež se čím dál více orientuje na tvorbu původních projektů, vyhlásilo po andersenovské sezoně téma Tradice, konvence, pud. Mezi „domácí“ tvůrce Archy patří Skutr, mladý režijní tandem Kukučka – Trpišovský. A jeden z jejich věrných spolupracovníků, performer Rosťa Novák, je představitelem již deváté generace legendárního loutkářského rodu Kopeckých. Odtud tedy vedla cesta k Novákově one-man show s názvem 8 – polib prdel kosům.

Rosťa Novák tu vystupuje sám za sebe, provází nás svým běžným životem (imaginární telefonát s manželkou, citace replik z různých představení, sebelítostivý opilecký výstup) a refrénovitě se vrací k odkazu svých předků za pomoci archivních projekcí. Hned zkraje představení čte dojemný dopis, ve kterém mu dědeček Matěj Kopecký, dnes již zesnulý, žehná na cestu profesionálního herce. Prvotní konflikt je tedy na světě: přespříliš silná rodinná tradice se střetává s touhou po nalezení vlastní cesty. A hlavně s dnešním pragmatismem a uspěchaností: Novák se vedle „hledačských“ inscenací neostýchá působit i v přihlouplých televizních seriálech či v reklamě. Nic jiného mu snad ani nezbývá: dozvídáme se, že je – ve svých 26 letech – živitelem dvou malých dětí.

Faust a žužu

Dokumentární linie inscenace se mísí se stylizovanými scénami na faustovské téma, ve kterých Novák předvádí širokou škálu svých dovedností: od poněkud stydlivé hry s historickými loutkami Kopeckých, zapůjčenými z chrudimského muzea, až po působivé pohybové kreace na obrovské trampolíně. A aby toho nebylo málo, čas od času se obrací přímo do publika s různými komentáři. Vedle akrobatických čísel patří komunikace s diváky mezi nejzvládnutější momenty: herec ji provádí se šarmem, vtipem a lehkostí.

Neobvykle brzká role hlavy rodiny, rychlý postup v kariéře, přeplněný diář – to je image navenek sebejistého profesionála. Uvnitř se ale skrývá pocit malého naivního kluka, který se ztrácí ve velkém světě a potřebuje, aby se spíše ostatní postarali o něj. V této „dětské“ poloze je Novák nejpřesvědčivější. Například ve výstupu, ve kterém přitáhne do hlediště krabici plnou pouťových sladkostí (odmala prý brigádničil u cirkusové větve Kopeckých) a okouzleně předvádí výhody jednotlivých pochutin. Vyhrává klasické české žužu, které nemění tvar, ani když po něm ze všech sil dupete.

Nad upřímností a srdečností však převládá vypjatá ambicióznost celého projektu. Faustovská inspirace má jistě logiku z pohledu historie rodu: loutková verze mýtu patří k slavným kusům Matěje Kopeckého z obrozeneckého období i Matěje-dědečka, někdejšího herce divadla Drak. Pokud ale sám Novák prožívá nějaká osobní dramata, zcela určitě ne to faustovské. Když herec přechází do osobního tónu, dozvíme se o něm pouze, že běhá z jedné práce do druhé, že nestíhá obědvat a že ho už všichni se svými požadavky štvou. Spíše únava a utíkání před problémy než vyhledávání extrémních životních situací.

Je patrné, že se inscenátoři snaží mýtus relativizovat zdůrazněním loutkově groteskního pojednání. Jenomže pokušitelské výkřiky duchů z reprobeden, rýsování magického kruhu, divadelní kouř a hlavně vypjatý výstup, ve kterém herec jako by přistoupil na ďábelskou cestu poznání, v sobě nesou ne­adekvátní patos. To všechno vytváří falešnou stylizaci protagonisty a devalvuje myšlenku představení jakožto osobní výpovědi. Na rozdíl od nabubřelých faustovských asociací nakonec zafunguje výstup Kašpárka, který s pomocí zaříkadel Pidluke a Padluke na střídačku přivolává a zahání uběhané zlé duchy. Objevuje se v projekci v brilantním podání dědečka Matěje a Novák se k němu několikrát vrací přímo na scéně.

Faust na trampolíně

Jestliže nepřesná faustovská metafora brání performerově autenticitě, scénografické řešení způsobuje obtíže jiného druhu. Herce obklopuje obrovské projekční plátno, široká trampolína, nad ní vysoký skokanský můstek. Monumentalita kulis zatěžkává hercův projev, který probíhá v prudkých střizích a v náhlých přechodech od jednoho hereckého prostředku k druhému. S projekčním plátnem, jež je teprve v průběhu představení upevněno do svislé polohy, navíc manipuluje herec osobně. To narušuje jeho soustředěný projev a hlavně docela obyčejně zdržuje tok představení. Soudě podle Novákovy poznámky, kterou utrousil uprostřed neuvěřitelně komplikované přestavby, k níž si musel přizvat dobrovolníka z hlediště, bylo cílem tvůrců, aby si všechno na scéně připravoval a upravoval on sám. Takovému záměru by se ale muselo výtvarné řešení podřídit. Většinou se tvůrci stejně uchýlili k automatickým tahům a počítačem řízeným efektům.

Přitom všem je hercovo nasazení obrovské, prýští z něj energie a chuť vyzkoušet si hranice vlastních možností. Škoda, že se Rosťa Novák-člověk ztrácí ve složité koncepci a množství použitých prostředků. Nejsilněji vyznívá to, co je podáno nejprostším způsobem – vztah k rodinné tradici. Performer k ní chová hlubokou úctu, ale rozhodně se jí nemíní svazovat.

Zdá se, že se v této inscenaci střetává příliš mnoho ambicí najednou: režijní, výtvarná i herecká. Tandem Skutr budí již nějaký čas pozornost originálním výběrem témat i způsobem jejich zpracování: režiséři vycházejí z osobnosti herce, poté jej ale autoritativně vřadí do přísně uspořádané jevištní kompozice. Tentokrát se ovšem jedná o one-man show na ryze osobní téma. Možná, že inscenátoři měli místo vlastních vizí tříbit nápady samotného Nováka, člověka evidentně tvořivého a vynalézavého. A napnout síly tam, kde on potřeboval být vyprovokován: v bolestné, ale cenné cestě k otevřenému vyznání.

Autor je režisér.

Skutr a Rosťa Novák: 8 – polib prdel kosům.

Režie Skutr, pohybová a choreografická spolupráce Martin Vraný, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Petr Kaláb, videosekvence Silencio, light design Adam Uzelac, Lukáš Kuchinka. Hraje Rosťa Novák.

Premiéra 19. dubna 2006 v divadle Archa v Praze.