CHAT  byl v červenci představen v Japan Foundation Forum v Tokiu, Nickname odcestovalo v srpnu na festival BELEF do srbského Bělehradu. Ta představení jsou teď prostě světová! A s jakými dojmy se ze světa vrátili jejich tvůrci? Šest otázek jsme položili režisérce Janě Svobodové, produkčnímu Jiřímu Sulženkovi a režisérovi Lukáši Trpišovskému.

Jana Svobodová o CHATU v Japonsku

1. Z čeho jste měli před odjezdem největší obavy?

Naše cesta do Japonska měla vlastně dvě části. První částí byla prezentace představení Chat -Nebezpečně snadné známosti v divadle Japan Foundation Forum v Tokiu. Druhou částí byla návštěva festivalu Dance Hakushu na pozvání tanečníka Mina Tanaky. Každou fázi zájezdu provázely i specifické obavy.
Představení Chat - Nebezpečně snadné známosti je z velké části založeno na hře s jazykem. Japonská producentka  Hiromi Maruoka, která představení do Tokia pozvala, měla od samého začátku požadavek absolutní srozumitelnosti pro japonské publikum. Odmítla námi nabízenou česko-anglicko-japonskou verzi s tím, že většina Japonců stále ještě neumí anglicky a míchání angličtiny do představení by bylo zbytečné. Doporučila nám, abychom hráli česky, zachovali tak původní atmosféru a scénu doplnili o plátno s titulky. Největší obavy jsme měli z toho, že Japonci zcela přesně nepochopí příběh. Části, ve kterých herci navazují přímý kontakt s publikem, jsme vyřešili přímo na místě. Do hry jsme zapojili českého japonologa Petra Holého, který tlumočil přímo ze scény.
Kombinace titulků  a chatovacích textů v japonštině s česky mluvícími herci se ukázala být nejlepší volbou.
Druhá fáze zájezdu se odehrávala v horské vesničce Hakushu, kde japonský tanečník Min Tanaka přádá každoročně festival Dance Hakushu.

Cossiga a Jesus

Hudební  tým Chatu  Cossiga, Dowis a Freaky Jesus byli pozváni, aby vystoupili na slavnostním zahájení festivalu. Vesnice Hakushu se nachází na úpatí vysokých hor, kde ovšem panuje tropické podnebí. Klimatu  také odpovídá výskyt nejrůznější havěti, ze které má běžný Evropan přirozeně strach. Kromě jedovatých hadů a sršňů velikosti vrabce mají nejhorší pověst mouchy „bujo“. Běžným okem je nezpozorujete, ale jejich kousance způsobují nepříjemné otoky. Sršně a hady jsme nakonec nepotkali. Mouchy „bujo“ jsme zničili repelentem ve spreji.

2. Projevila se při přípravě představení (eventuelně po představení) odlišnost kultur?

V takové zemi, jako je Japonsko, se odlišnost kultur nemůže neprojevit. Už při práci na překladu jsme s Atsuko Arai naráželi na spoustu drobných problémů, které se týkaly třeba sprostých slov nebo rozdílných grafických značek  při internetové komunikaci. Například japonští smajlíci mají šikmé oči.
Během práce v Tokiu jsme si růzností ve zvyklostech všímali nejvíce. Japonci chodí na smluvené schůzky s přesností švýcarských hodinek. Pokud se dostaví včas, ale až po vás, omluví se, že jdou pozdě. Pozdraví se s vámi úklonou celého těla, kterou několikrát za sebou zopakují. V japonské společnosti vládne poměrně přísná hierarchie. Rozhodnutí vám nadřazeného pracovníka se nesluší jakkoliv zpochybňovat.

Při přípravách představení jsem, jako režisérka, stála poměrně vysoko v žebříčku. Hned po příjezdu se konala noční produkční schůzka, na které jsme se přesně dohodli, jak budeme druhý den postupovat. Ráno jsem po chvíli zjistila, že scénu stavíme v opačném pořadí. Asi stál v hierarchii ještě někdo nade mnou.
Při práci se Japonci navzájem neustále kontrolují. Výsledkem je, že pokud se něco udělá špatně, je naprosto jasné, kdo nese vinu.
V Japonsku je zvykem dávat si malé dárečky. Dárky jsou vždy mistrně zabaleny do nádherného papíru. Ty naše dárky v plastikových pytlících jsme vždycky museli trapně omlouvat.
Je známo, že v Japonsku předchází přátelství společné práci. Pracovní oběd se dlouho jeví jako tlachání o všem možném. Po několika hodinách váš partner při kávě pronese: Měli bychom ve spolupráci pokračovat.
Pokud jednou navážete přátelství s Japoncem, můžete si být jisti, že to je navždy.

3. Co vás nejvíc překvapilo?

Myslím, že nás všechny nejvíce překvapila otevřenost s jakou japonské publikum přijalo naše představení. Pověst, která provází Japonce, jako chladné nepřístupné bytosti se naprosto nepotvrdila. Diváci reagovali po celou dobu jemně a pozorně. Po představení se neostýchali přijít za námi do šatny, vyjádřit svůj názor a poděkovat.

4. Měli jste možnost vidět nějaké domácí představení?

Hned po příjezdu do Tokia nás naši přátelé upozornili na výjimečnou divadelní událost, která hýbe Tokijským kulturním světem.
V divadle Kabuki-za byl uváděn Shakespearův Večer tříkrálový. Slavný divadelní režisér Jukio Ninagawa, inscenoval tuto komedii ve stylu divadla kabuki.
Kombinace Shakespearova textu s tradiční formou herectví a moderními inscenačními postupy byla v japonském kontextu zcela revoluční. Na doporučení jsme vystáli hodinovou frontu abychom dostali alespoň místa k stání.
Na nás Evropany, kteří se pohybujeme v postmoderním světě, působila nejsilněji čistota hlasového a pohybového projevu herců. S úžasem jsme sledovali nástupy slavných hereckých hvězd, které byly doprovázeny vzrušenými výkřiky z řad publika. V kabuki hrají všechny role muži. Slavný herec ženských rolí Onoe Kikunosuke hrál postavu Violy, která je ve hře převlečená za muže. Tuto proměnu na druhou vytvořil naprosto dokonale.

V rámci festivalu Dance Hakushu jsme kromě sólových vystoupení tanečníků butó, měli štěstí vidět tradiční formy indického a balinéského divadla.
Indická tradiční opera kutiyattam, která se považuje za předchůdce indického tanečního divadla kathakali, je založena na strhujícím hereckém projevu. Herci vystupují v bohatých kostýmech s výrazně nalíčenou tváří. K mistrovským projevům jejich umění patří výrazná práce očí, obočí a ostatních mimických svalů.
Pohyb je stylizovaný. Herci se pohybují podle daných vzorců. Přesná gesta rukou a postavení celého těla přímo souvisí se vznikem hrdelního tónu, kterým umělci sdělují příběh.
Patří ke snu snad každého divadelníka spatřit na vlastní oči jednu z forem původního divadelního projevu. My jsme měli dvojnásobné štěstí. Druhý večer jsme viděli tradiční formu balinéského tance. Všichni hudebníci a tanečníci souboru Cudamani pochází z pouhých dvou vesnic na ostrově Bali, kde se právě tato forma zachovala v původní podobě. Uchvátily nás nejen krásné tanečnice a tanečníci, úžasní hráči na gamelány, ale především taneční gesta dokonale vyladěná od špičky palce nohy až po malíček na ruce.
Jak indičtí tak balinésští umělci uspořádali v rámci festivalu dílnu, ve které zájemce seznámili se způsobem svého tréninku.

Min Tanaka tak na svém festivalu propojuje tradiční umění s avantgardním uměním jednadvacátého století. K vrcholu festivalu patřilo společné vystoupení Mina Tanaky spolu s hudebníky z Bali.
Představení se odehrávají uprostřed lesa nebo v kaštanovém sadu blízko slepičárny a chlívků, kde jeho tanečníci  pěstují kozy. O kousek dále denně pracují  na rýžových, sojových a bramborových polích.

5. Má tamní divadlo nějaké dobré vlastnosti, které by stálo za to přivézt do Čech?

Mluvit v případě asijského divadla o „dobrých vlastnostech“ není zcela přesné.

Asijské divadlo je představiteli moderního divadla považováno za základní zdroj techniky hereckého a tanečního projevu.

Tvůrci, jakými jsou Jerzy Grotowski, Eugenio Barba, Peter Brook, Peter Schumann ale i Robert Wilson čerpají z principů orientálního divadla.
V této souvislosti musím zmínit vynikající publikaci Dany Kalvodové Asijské divadlo na konci milénia, ve které autorka, ukazuje jak velký vliv na Mejercholda, Brechta a další evropské umělce měla setkání s čínským a japonským divadlem.
Dnešní studenti se na DAMU o asijském divadle prakticky nic nedozvědí. Je to obrovská škoda.
S Petrem Holým, který je natolik uznávaným odborníkem na divadlo Kabuki a Nó, že dnes na univerzitě Waseda učí japonské studenty, jsme se domluvili, že až na podzim přijede do Prahy, uspořádáme s ním seminář.

6. Máte chuť se tam vrátit?

Ano!

Jiří Sulženko a Lukáš Trpišovský o NICKNAME v Bělehradě

1. Z čeho jste měli před odjezdem největší obavy?

Jiří: Z toho kolik srbští celníci vykouří cigaret a kolik vypijí Becherovky než propustí Nickname za hranice.

Lukáš: Aby představení proběhlo. Aby všechno technicky i jinak klaplo.

2. Projevila se při přípravě představení ( eventuelně po představení ) odlišnost kultur?

Jiří: Projevil se Balkán. Na všechno jsme čekali jen 15 minut, dohromady asi 6 hodin. Ale jinak v pohodě. Vypilo se hodně kafe.

Lukáš: Ano. Diváci byli daleko spontánnější. Dokonce dvakrát tleskali na otevřené scéně v průběhu představení, to se nám ještě nestalo. A taky ten závěrečný potlesk, to bylo maso !

3. Co vás nejvíc překvapilo?

Jiří: Za prvé mě překvapil počet novinářů na tiskovce, bylo jich asi 30, Skutr dával 3 interview pro televizi. A pak mě překvapily nádherné srbské slečny.
           
Lukáš: Počet novinářů na tiskové konferenci.Tolik jich u nás chodí snad jen do Strakovy akademie.

4. Měli jste možnost vidět nějaké domácí představení?

Jiří: Já ne, bohužel.

Lukáš: Ano. „Kad bi ovo bila predstava“ Almíra Inšireviće (česky: „Kdyby tohle bylo představení). Nerozuměl jsem ani slovo, naštěstí jsem ten samý text dělal jako inscenované čtení Na zábradlí, tak jsem se trochu orientoval.

5. Má tamní divadlo nějaké dobré vlastnosti, které by stálo za to přivézt do Čech ?

Jiří: Já bych chtěl srbské divadlo přivézt do Čech. Jejich představení, aspoň ta, která byla součástí programu festivalu byla multimediální, řešila aktuální srbské bolesti (válku, novou situaci po ní), což u nás není tak obvyklé, a navíc přiváží čerstvé emoce z východu a ne přesný západní chlad.

Lukáš: Na to jsem toho viděl málo…

6.Máte chuť se tam vrátit?

Jiří: Jo, ale ne pracovně.

Lukáš: Na 1000% ANO!

Ještě, že máme smajlíky…

Rozhovor připravila Pavla Beranová