Inscenace Blush nabízí ukázkové spojení tance, filmu, výtvarného umění, hudby a poezie. Pod představením je opět podepsán vedoucí souboru Ultima Vez Wim Vandekeybus.

Začervenat se, zardít se, zrudnout. Všechny tyto možnosti překladu nabízí název inscenace Blush, s níž se po tři večery v pražské Arše představí vlámský soubor Ultima Vez. Seskupení pražskému publiku rozhodně dobře známé: Vždyť zde za posledních osm let vystupovali hned se čtyřmi svými multimediálními kreacemi.
Také v Blush - podobně jako v předchozích inscenacích Scratching the Inner Fields nebo In Spite of Wishing and Wanting - dochází k fascinujícímu propojení hudby, tance, filmu, výtvarného umění a poezie. Tím posledním, co skupina Ultima Vez prezentuje, je formálně čistý, žánrově jasně ohraničený, výrazový tanec.

Žáby v mixéru

Rozsah a pestrost obrazů, které dvouhodinové představení Blush nabízí, jej přibližují expresívní, surrealistické férii. O prolog se postará jedna z tanečnic, která si bezostyšně užívá tělesného splynutí se spícím (!) partnerem. Krátce na to je pozornost diváků stržena k protilehlé části jeviště, kde se další umělkyně úpěnlivě snaží vyprostit zpod těžkého kamene.

Zbylých šest tanečníků začíná buď pomalu rozvíjet své kreace - od nepatrných pohybů kloubů na prstech ruky až po ryze akrobatické kusy - anebo netečně přihlíží diabolickému konání lídra souboru Wima Vandekeybuse. Ten s bohorovným klidem - jakoby - strčí do mixéru žábu, aby připraveným lektvarem vlil do žil tanečníků ještě více energie a výbušnosti.

Napětí v účinkujících (i v divácích) ostatně neustále udržuje hlučná hudba, o kterou se tentokrát postaral americký hudebník David Eugene Edwards s projektem Woven Hand. Hudba, která může být vnímána jako duchovní meditace, stejně jako doprovod ryčného rockového mejdanu.

Bolesti lásky

Ani Blush nepatří mezi produkce Ultimy Vez, které by byly lehce rozklíčovatelné na základě rozumu. Fragmentárnost představení to vlastně ani neumožňuje: Expresívní skupinové "orgie" se střídají s choreografiemi zobrazujícími jen náznaky niterných pochodů aktérů.

Akce se přelévá po celé ploše scény; v některých momentech se odehrává hned několik paralelních výjevů najednou. Frenetické pobíhání, úporné zápolení těla na tělo, smyslná gesta, symboly odkazující k oblasti erotiky a sexu, ryzí projevy radosti i hluboké psychické propady... Chvílemi humorné, chvílemi drásavé, chvílemi doslova fyzicky bolestné obrazy - i taková je inscenace Blush.
Všechny zmíněné vlastnosti svým způsobem korespondují s hlavním tématem představení, a tím je podle tvůrců láska. O jejích podobách bylo natočeno a napsáno mnohé, proč by tedy některý z jejích aspektů nemohly zobrazovat žáby v mixéru, v ústech a "žabí" choreografie vůbec...

Několik vrstev inscenace

Jak už bylo naznačeno, není to jen tanec, který zaměstnává divákovy smysly. Další podstatnou složkou celého konceptu jsou básně, či spíše souvislý proud textu - pásmo. Jeho uchopení však do značné míry brání jazyková neohraničenost: Zvlášť, když k němu přibudou verbální projevy všech tanečníků v jejich rodných jazycích.

Jako univerzálně sdělné se naopak jeví projekce, které jsou využity v ještě větší míře, než tomu bylo u starších představení. Promyšlené a výtvarně fascinující jsou scény, kdy tanečníci v reálném čase doplňují a rozvíjejí klipy natočené pod vodní hladinou.

Velmi osobní rovina, ve které se Blush a vlastně všechny produkce souboru Ultima Vez odehrávají, se brání zobecnění. Přestože obvykle dochází k silnému kolektivnímu prožitku, množství detailů, významů i narážek si může každý vyložit na několik způsobů. Podstatné je hlavně to, aby - jakkoliv zní rada otřepaně - divák vstupoval do divadla spíše s otevřeným srdcem než s hlavou. V pražské Arše se o to může pokusit 31. října a první dva dny v listopadu.