Prigov se nenazývá básníkem, je raději autorem mnohých textů, které sám tvoří a díky nimž dosáhl celosvětového uznání – byl oceněn Puškinovou cenou, je překládán do mnoha světových jazyků.

Jak řekl jeden z kritiků: Prigov „je víc než básník, který je víc než ruským básníkem.“ Je to opravdu tak, veškeré jeho umění je velkým projektem vytváření obrazu postavy Dmitrije Alexandroviče Prigova.

Prigov se v roce 1940 narodil v Moskvě, v raném mládí ho zaujalo sochařství, které též vystudoval (1967) a poté se zabýval „dětským sochařstvím“ – vytvářel krokodýly, lvy atd.. Pracoval dva roky v továrně, sedm let v moskevské městské správě jako inspektor v oddělení kontroly nátěru budov. Na přelomu 60. a 70.let se sblížil s umělci ruského undergroundu, dověděl se o umění Josepha Beuyse, které ho oslovilo a ovlivnilo. V r. 1974 se stal členem Svazu sovětských výtvarných umělců, v r. 1991 členem Svazu ruských spisovatelů. Patří mezi zakladatele konceptualismu, především svojí rozsáhlou básnickou tvorbou. Ve svých výtvarných pracích experimentoval s texty, slovy a písmeny v grafických kompozicích a montážích (viz Něbo, more, mir, Nebe, moře, mír, 1982). Začínal citáty A. Warhola převedenými na sovětské reálie a konceptuální  postupy. Jeho vizuální poezie (například sebraná do knihy Stichogrammy, Veršogramy, vydané v nakladatelství @A-Ja r. 1985) často pracuje s pozadím novin coby „hotového“, normotvorného sdělení. Jindy pracuje s nánosy významů a interpretací „kulturních bloků“ jako např. Wagnerových oper (performance Gibel´ bogov, Soumrak bohů, Moskva 2001). V jeho tvorbě posotoj, gesto či strategie významově převládají nad konkrétním provedením. Během 70. a 80.let se účastnil aktivit mnoha kroužků a samizdatových publikací, např. almanachu Epsilon-Salon, činnosti klubu Poezija (Poezie) aj. V SSSR publikoval až od r. 1986. Vyšly zde například jeho knihy Sljozy geral´dičeskoj duši (Slzy heraldické duše, 1990), Pjat´desjat kapelek krovi (Padesát kapek krve, 1993), Javlenije sticha posle jego smerti (Zjevení verše po jeho smrti, 1995).  Souborné vydání viz Sobranije stichov I, II. Wien  (Wiener slavistischer Almanach)1996, 1997, Napisannoje s 1990 po 1994 (napsáno v letech 1990 – 1994, Moskva 1998, Živitě v Moskve (roman) (Žijte v Moskvě, román, 2000), Tol´ko moja Japonija (Jen moje Japonsko, 2001), Govorit Dmitrij Aleksandrovič Prigov (Hovoří Dmitrij Alexandrovič Prigov, 2002), Diťa i smerť (Dítě a smrt, 2002). Je nositelem Puškinovy a Pasternakovy ceny a německé ceny DAAD. Vystavoval a vystupoval na mnoha místech v Evropě, Japonsku i USA. Jeho práce jsou přeloženy do řady jazyků.