Úplné provedení společného projektu kultovní kapely a orchestru soudobé hudby inspirovaného texty nekonvenčního českého myslitele Ladislava Klímy. Na koncertu v Divadle Archa navíc zazní několik dalších písní The Plastic People v úpravě Michala Nejtka ve společném provedení obou souborů. 

Páteří koncertu jsou tři skladby Aj obešel já polí pět, Slavná Nemesis a Jsem absolutní vůle, které původně skupina The Plastic People zahrála v roce 1979 na hospodářské usedlosti v Nové Vísce u Chomutova. Spojením Agon Orchestra a The Plastic People of the Universe vznikl nový hudební útvar neobvyklých možností. Toho využil skladatel Michal Nejtek, který Hlavsovu koncepci doplnil dalšími skladbami a aranžemi slavných písní Plastiků. Koncert, který se konal v prosinci 2002 měl velký ohlas a byl zcela vyprodán. Zkrácená verze byla uvedena na benefičním večeru pro divadlo Archa v holandském Rotterdamu.

Hudba: Milan Hlavsa / Michal Nejtek, námět: Vratislav Brabenec, scéna: Milan Čech, režie: Arnošt Goldflam. Agon Orchestra řídí Petr Kofroň. 
Pořádá Společnost pro novou hudbu a Divadlo Archa.

„…Drsnost, syrovost zůstala a přibyla zvuková barevnost. A – co je nejdůležitější – i přes instrumentální pasáže čistě „agonovské“ zůstala zachována apelativnost, až démonická hypnotičnost a zvuková kompaktnost. …Vrcholem byly do dlouhých instrumentálních rozměrů rozvedené Magické noci a skladba Absolutní vůle…Máme-li v tomto čísle DN anketu Inscenace roku, toto byl (alespoň pro mne) Koncert roku.“
Vladimír Hulec, Divadelní noviny, leden 2003

„…Po hodině koncert skončil, ale publikum ve vyprodaném Roxy nemínilo odejít - a tak Plastici s Agonem zahráli slavné Magické noci a nakonec ještě jednou přidali skladbu Jsem Absolutní Vůle. Možná to opět bylo ojedinělé vystoupení…To by byla škoda! Spolupráce Plastic People a Agonu je inspirativní…“
Jaroslav Riedel, MF Dnes, prosinec 2002

„... Novum představovala účast Agon Orchestra. Zde dopadla symbióza skutečně skvěle a celá koncepce od úvodního šramlu až po přídavek v podobě specifické úpravy Magických nocí a repetice skladby Jsem absolutní vůle dokonale gradovala.“         

Petr Slabý, Hospodářské noviny, 17. prosince 2002

Na rok 1978 připadlo sté výročí narození a padesáté výročí smrti českého filosofa a spisovatele Ladislava Klímy. The Plastic People se tohoto krajně nekonformního tvůrce, který jim nutně musel být sympatický a na něhož se už roku 1973 odvolávali instrumentálkou Jak bude po smrti, rozhodli připomenout koncertem; ten se ovšem podařilo realizovat až v říjnu 1979 na hospodářské usedlosti, kterou koupila skupina lidí z okruhu undergroundu. Koncert Jak bude po smrti navazovalo na předcházející Pašije nejen způsobem provedení (jedno vystoupení a „studiová“ nahrávka, tentokrát však nakonec nevydaná), ale i tvůrčí koncepcí: Hlavsa složil k Brabencovým adaptacím Klímových textů rozsáhlé skladby (dvě zpívané, jednu instrumentální).

…A být bláznivým tancem a jediným kotrmelcem
nejstrašnějším blázincem a blbostí a sterilitou
a smradem a ničím – následkem toho
nutně hned zas železnou vážností a nejstřízlivějším rozumem
a sluneční myšlenkou a tvůrkyní nových vesmírů
ze začarovaných, zpívajících květů hnůj
a z hnoje květy tvoříc
jako její malá dceruška příroda činí
z Ničeho Vše, ze Všeho Nic
Jsem Absolutní Vůle…