|
|
|
 |
|
|
Jak bude po smrti Poslední zkušenost velkokramáře z města E.
Ach, popíjel jsem U slunců, popíjel,
dvacet pět plzní a osm slivovic.
- Tu zaryla se mně ostře ve sluch slova:
"I obešel já polí pět."
A zavířil ve mně na okamžik pradivný,
nade vše pomyšlení strašlivý děs;
že směšnost a hrůznost jsou sestry,
svět je jen bezedně hluboká groteska.
Vyšel jsem na dvorek, dívám se na hvězdy...
Vtom zasyčelo mně do uší:
"Obešel já polí pět",
- podťalo nohy a vzalo vědomí.
1. Kam se vracíš, kramářskej kluku, chlastat dál?
2. Eh, ještě tak půlhodinku bych poseděl.
1. Co dál? Domů se nevrátíš?
2. Táák. Vrátím. Ženu políbím a schovám se do peřin.
1. (smích)
2. Proč žlutá hrůza vede mě krajinou a trávy zpívají: "Ubohý, ubohý!"
1. Smrt sedí v tobě a nic ji nevypudí!
2. Vše marno! Neuteču! Co chceš?
1. "Obešel já polí pět."
2. Já ubohý kramář Matyáš Lebermayer!
Co to má všechno znamenat? Kde to jsem?
1. Jste v hotelu, vašnosto!
2. "Obešel já polí pět."
1. Žádných pět polí vašnosta neobešel.
2. Aby se mně všechno bylo jen zdálo?
1. Mám přinést černou kávu? Ta spraví žaludek a ten spraví mozek...
2. Přines - a nech mne samotna!
1. A teď rychle pryč z města a domu tohoto!
Sluneční záře zkalněla,
zkalnělo i mé vědomí;
z konečků prstů rostou mi šťopky,
na nich se houpají dětské hlavičky.
Snad pozbudu i zraku...
Vše se chví a kolísá.
Krev vytéká z útrob slunce...
Nepěkné je to všechno...
Dunivé údery slyším dosud,
- je to snad sen?
A kde snil jsem celá ta léta?
Ve které posteli, na dvorku, na hvězdě?
Bože, smiluj se nad duší ubohou plátěnou!
Nebo jsi jen fantasií Snu...
K čemu ta strašlivá komedie?
Nejsem, jsa Bohem, schopen se poznat?
Vrátím se do města.
Stanu, popatřím. Hotel - pryč!...
A můj kufr pryč - bože, já vůl...
Mé límce, ponožky - má vata pro vlka,
ta bělounká - všechno v pekle!
Domů, domů, tam čeká mě nádherná večeře!
Můj dům a krám a žena!...
A náhle zaduněly zas klády,
ty zatloukat budou mě do země!
Já ubohý kramář Matyáš Lebermayer...
Nikdy jsem nespatřil hrůznější mrtvolu -
sebe - jsem umrlec, zaznělo ve mně...
Není vše sen? Není vše - posmrtností?
Kol sebe les do nebe sahající,
strašlivý hrom, - druhý -
svíjím se do atomů a cítím,
že hluboko vražen jsem do hnusné země.
A zaznělo: "Obešel já polí pět".
Jsem Absolutní Vůle
Zbavil jste se pout, tíživých sice, ale ne nejhlavnějších?
Rozrazil jste okovy svého života vůbec?
Stal jste se Volným, Bohem: osvobodil se ode všeho?
Dávám Vám jen tři slova:
Jsem Absolutní Vůle
Ona jediná jest už vražednicí utrpení
vše je lhostejné, bezvýznamné, pro mne nicotné
vše je mně prospěšné, dobré, svaté, zářné, slastné
vše je pro mne bezvýznamné, nicotné
vše je pode mnou
vše mně prospívá, je mně dobré
všechno jest mými spanilými služnými duchy
jen věčnou Vůli vykonávajícími
Jsem Absolutní Vůle
Jsem Absolutní Vůle
A být bláznivým tancem a jediným kotrmelcem
nejstrašnějším blázincem a blbostí a sterilitou
a smradem a ničím - následkem toho
nutně hned zas železnou vážností a nejstřízlivějším rozumem
a sluneční myšlenkou a tvůrkyní nových vesmírů
ze začarovaných, zpívajících květů hnůj
a z hnoje květy tvoříc
jako její malá dceruška příroda činí
z Ničeho Vše, ze Všeho Nic
Jsem Absolutní Vůle
Jsem Absolutní Vůle
Z Ničeho Vše a ze Všeho Nic
budující a zpívající smrad a sluneční hnůj
a hnojný, železně vážný kotrmelec
a věčnou rybí pravdu, že gepard namaloval Montezumovu Aeneidu
Jsem Absolutní Vůle
Jsem Absolutní Vůle
Autor: Ladislav Klíma, adaptace textů: Vratislav Brabenec.
|
|
|
|
